pondělí 20. ledna 2014

Mám angínu

Sobota byla krásná, nádherná. Venku byla mlha, ale teplo. Ideální den na procházku se psem a odpočinek. Slavím úspěch - dodržela jsem svůj první týden ideální životosprávy. Dokázala jsem to! Jo, jsem borec! Mám pevnou vůli! S myšlenkou, jak to byl krásný den jsem v sobotu večer usnula.


6.00 - cítím lehkou bolest v krku 
První myšlenka - to je asi z toho, jak jsem včera stála v pyžamu na terase, mazlila se s kocourem a koukala na mlhu. Poslepu nahmatám cucací Lesněnku. Než se dohrabu do postele, zase přemýšlím. 
Druhá myšlenka - dopoledne už mi bude dobře a večer si půjdu zacvičit (NAIVKO). 

9.00 - probouzím se poprvé, bolest v krku dává stále najevo svoji přítomnost, je načase nasadit větší kalibr, a tak do sebe naliju horký Coldrex a cucám Tamtum Verde. To přece MUSÍ zabrat!
12.00 - vstávám z postele, podruhé...anebo ne, spíš se vylíhnu z postele, bolest v krku stále trvá, začínám zmatkovat, dělám si obklad na krk, zůstávám v pyžamu, jsem chudinka...A opět přemýšlím, že tedy to cvičení nechám na zítra.

15.00 - volá mi máma na Skype, prej vypadám HROZNĚ, podezřívá psa, že mě nakazil (měl angínu minulý týden, na internetu se následně dočítám, že je to blbost, musel na mě někdo prsknout v práci)

19.00 - jsem si jistá, že umírám, mám zimnici, chci zhasnout světlo, ale vypínač je táááááák daleko, už mi nikdo nepomůže. Ještě než stihnu začít brečet, usnu.

23.00 - píšu na Facebook status o tom, že chci být litována a chybí mi maminka a její péče, přítel není doma, zřejmě mě sežerou vlci

1.00 - teplota 38,3 nejde srazit ani Coldrexem, píšu, že nepřijdu do práce (a to už je co říct), plánuji na pondělí návštěvu lékaře (a opakuji se - to už je co říct).


V noci se budím každou půlhodinu a sadomasochisticky zkouším, jestli už mi půjde polykat. NE - pořád to bolí "jako svině".

V pondělí mi doktor sdělí, že je to opravdu angína, udělá mi výtěr a pošle mě domu s antibiotiky. Když se ho ještě ve dveřím ptám, jeslti si ve středu mohu zajít do práce a v pátek zajet do Bratislavy, kouká na mě dost divně. Ale tak prej jo, když mi bude lépe.

Doma se chystám okmažitě zalehnout, ale jako správný workoholik odpovím ještě na těch pár mailů, co mám v poště (celkem asi 30). Zjišťuji, že jsem velmi výkoná, když mě nikdo nezdržuje telefonama.  Jen po mě v tento den nikdo nesmí chtít hluboké myšlenky. 
Celý den v posteli se to fakt vleče - pracuji, spím, koukám na Teorii velkého třesku, občas do sebe nasoukám rohlík, a tak pořád dokola. Večer, po třetí dávce prášků, už mi příjde, že jsem jich měla celkem dost a léčba se dá považovat za dlouhodobou, brzy už bych je mohla dobrat. Přepočítám tedy antibiotika, pak si vzpomenu, že to není ještě od návštěvy lékaře ani den a opět začínám přemýšlet, kdy půjdu cvičit (MAGOR). Za hodinu mám zase zimnici a  zase jsem chudinka a zase umírááám. Přítel mi musí na usnutí zpívat, přestože to vůbec neumí, ovšem je to milé.
Umím si tu nemoc pro sebe tak pěkně zdramatizovat.....

A PROTO SE NIKDY NESMĚJU CHLAPŮM S RÝMIČKOU! 





čtvrtek 26. prosince 2013

2013 - rok na prd?! Ne, i pád na hubu je krok dopředu

Zde vám poskytnu unikátní popis mého roku 2013. Nehodlám ho nějak zkracovat ani zmírňovat, protože v jistých ohledech pro mě byl zásadní. Začala jsem svět vidět totiž z trochu jiné stránky. Nevím, jakým způsobem se to na mě takto nabalilo, jestli je to velká náhoda nebo zásah nějaké vyšší moci, bohužel až na konci roku jsem skutečně pochopila, že vše zlé je k něčemu dobré. Tuhle větu jsem si říkala po celý rok, ale stále jsem nemohla přijít na to, k čemu je to tedy dobré. Odhalila jsem to až nyní.

Začalo to už na konci roku 2012. Do pracovního života mi vstoupil "blbeček". V celém článku to bude jeho krycí jméno a současně jeho charakteristika. Nebudu přesně psát o koho šlo a proč ho takto nazývám, ale ve stručnosti napíši, že to byl člověk, který mi neseděl svojí povahou a velmi mě odpuzoval, přestože ze začátku byl tvorem, kterého jsem si vážila. Byl to asociál, který neuměl jednat s lidmi a manažer, který umí sedět pouze na zadku, protože sám daný úkol vykonat neumí. Tento člověk mě svým chováním velmi dráždil. Přestože jsem tvor, který než někoho zavrhne, tak tomu druhému poskytne několik šancí na obhajobu, ani tak nedošlo ke změně, takže jsem si na "blbečka" vytvořila slušnou alergii.

Po krátké době jsem zjistila, že divné chování tohoto člověka zpozorovalo více lidí. Přede mnou byly Vánoce a tak jsem si říkala "Fajn, odpočinu si, vše si v hlavě vyřeším a po Novém roce bude vše v pořádku".

Teď to bude znít jak z filmu, vlastně to dnes vyprávím jako vtipnou historku, ovšem věřte, že tenkrát mi to tak vtipné nepřišlo. Zdál sem i o něm sen. V tom snu mě tak strašně rozčílil, až mi vzteky vypadaly všechny zuby, jak jsem s nimi o sebe skřípala. Ještě večer jsem to říkala mámě, která se mému snu smála a řekla, že jsem asi opravdu unavená a potřebuji odpočinek. Druhý den mě vzbudil telefon (sobota 10 hodin dopoledne - ano jsem člověk, který snídá oběd). Ozvalo se vesele "Ahoj, tady "blbeček.", v tu chvíli jsem ztuhla. Velmi složitě mi v hovoru plném nepochybně "nutných" odborných výrazů vysvětlil, že by se se mnou mezi svátky rád sešel a probral se mnou jisté pracovní záležitosti a prý jestli by to tedy šlo. "Ne nešlo, mám volno, nebudu v Praze." "To je škoda, je to velmi důležité" "Ok, pošli mi to mailem".

23.12. - nic nepřišlo
24.12. - nic nepřišlo
25.12. -  to bohužel přišlo

V mailu jsem měla sebevědomou ptákovinu roku, nebudu rozebírat co, ale je to jako když vám ke kontrole přijde od studenta bakalářka plná teorie, která se nedá v praxi využít. Ovšem tam je to vzhledem k množství praxe nebo spíš "nepraxe" pochopitelné, u blbečka ovšem ne.
Přiznávám, jsem cholerik a chytla mě šílená zuřivost, protože se oficiálně potvrdila moje blbečkovská teorie a od té doby jsem tak o něm mluvila i nahlas.
Všemi možnými způsoby jsem se mu snažila vyhýbat, i když to nebylo dost dobře možné kvůli společným pracovním povinnostem. Odpovídala jsem mu pouze stroze. Můj přítel si stěžoval, že už neřeším nic jiného. Jenže já tomu zkrátka potřebovala přijít na kloub. Řešila jsem to v práci, doma, s přáteli, zkrátka všude. Co je to sakra za člověk?! Nešlo mi to do hlavy. Necítila jsem se vůbec dobře, neustálý stres a přemýšlení nad ním mě hrozně moc vyčerpávalo.

Klima ve firmě neskutečně poznamenal, lidé si začali zavírat kanceláře, nevycházeli raději ven. Byl všem velmi nepříjemný a společným cílem bylo nepřijít s nim do styku. Snažil se být přátelský, ale byl tak neskutečně divný a slizký a měl někdy opravdu zvláštní narážky. Jak jsem psala výše, byl to asociál, takže o tom zřejmě ani nevěděl.

Až jeden jen, kdy přišel zase s návrhem nějaké ultrablbosti jsem to už nevydržela a bouchly mi saze. Myslela jsem, že mluvím normálně, ale prý jsem na něj dost řvala. On byl ovšem naprosto v klidu a jen na mě valil oči. Jeho klid mě vytáčel ještě více, měla jsem pocit že veškerá krev se mi nahrnula do hlavy a nejsem schopná už klidně uvažovat. Po odchodu z mé kanceláře jen kolegyně prohlásily "dobře mu tak" a já se musela jít projít na vzduch.
A byl klid. Sice měl ještě potřebu se usmiřovat, což jsem razantně odmítla, že od teď už budeme řešit pouze nutné pracovní záležitosti. Mezitím jsem odjela na hory a on ve firmě skončil. Říkala jsem si fajn, teď už bude všechno jako dřív.

Ale to ne.  Když to tak píšu, říkám si, že v tom něco nadpozemského muselo být. Nechal nám pracovní kontakt na nového zahraničního distributora. Nebudu to pitvat, z tohoto nového distributora mi tekly nervy až do prosince než jsme ho definitivně setřásli. Já bych ho poslala někam už tak kolem června, bohužel jistí lidé stále doufali, že z obchodu něco bude. Byl to lhář a podvodník, který podle mě patří do léčebny pro duševně choré. Po celou dobu jednání jsem se ale cítila vyčerpaná, jednání nikam nevedly a já si neustále trhala vlasy s větou "Copak nikdo nevidí, co je to zač?".

Ze všech těchto událostí jsem byla nakolik vyčerpaná až mi začaly vadit i ty nejmenší výkyvy v běžném pracovním dni. Někdo mi neposlal včas podklady, jiný na poslední chvíli zrušil schůzku, někdo nedodržel slib, který dal, někdo mě vyrušil telefonem. Normálně bych se nad tím sice také rozčílila, ovšem teď jsem to skutečně řešila ve velkém. Měla jsem pocit, že na světě už nejsou spolehlivý lidé, byla jsem zklamaná z jejich přístupu. Začala jsem řešit, jestli jsem i já taková. Padlo na mě zkrátka opravdu velké vyčerpání, byla jsem vystresovaná, na všechny naštvaná, vytočená. Nejraději bych se odstěhovala někam do lesa, abych nikoho neviděla a nikdo na mě nemluvil. Bohužel tyto moje nálady schytali i moji nejbližší, což mě dnes velmi mrzí a děkuji jim za trpělivost.

Musela jsem začít jednat, nejlépe s odborníkem. Shodou náhod mi do cesty vkročila výborná psycholožka. Diagnóza: stav vyhoření. Žádná sranda. A proč to píšu? Abyste si třeba i vy jednou uvědomili, že už toho je skutečně příliš, že když si člověk nemůže pomoci sám, není to řádná ostuda. Kdybych nebyla tvrdohlavá a nemyslela si, že se to vyřeší samo a vyprdnula se na všechny články o osobním růstu a navštívila jsem psycholožku dřív, mohla jsem si toho mnoho ušetřit. Můžete mít skvělou práci, skvělou rodinu, skvělého přítele, mít co jíst, pít, peníze, ale to stále neznamená, že vás to nemůže potkat. Já jsem byla šíleně vyčerpaná. Byl to začarovaný kruh, kdy jsem si připadala velmi slabá a ztracená.
V jednu chvíli jsem byla skutečně v takové fázi, kdy jsem měla pocit, že neustále musím podávat výkon, a to v práci i doma. Kdykoliv byl volný čas - žehlila jsem, vařila jsem, srovnávala jsem, uklízela jsem, nespala jsem. Můj pocit, že musím být neustále výkonná ovšem byl dán otcovou výchovou, kdy jsem neustále toužila po pochvale - o tom až ale jindy.

Nyní se snažím se ukrojit si část dne pro sebe.
Přestěhovala jsem si kancelář, abych byla sama a mohla se tak víc soustředit na práci. Zařídila jsem, aby se ke mně dostávali pouze urgentní hovory a ne zbytečné nabídky, které je možné řešit mailem později.
Nezdá se to, ale bylo ze začátku těžké jen tak se plácnout třeba před televizi nebo jen tak si číst či si kreslit. Poslední věc, kterou musím vyřešit jen spánek. Spala jsem tak 5 hodin denně a už vím, že nedostatek spánku má u mě velký vliv na náladu následující den. Takže mým přáním do nového roku bude každý den 8 hodin spánku. A pro mě jako pro sovu je opravdu těžké dokopat se do postele.

Tento rok jsem si uvědomila, že ještě bude hodně lidí z kterých budu zklamaná a že není dobré si každého hned pustit blízko k sobě. Uvědomila jsem si, že problém se nedá řešit, když se o něm nemluví. Uvědomila jsem si, že je potřeba být i trochu sobecká. Víc dbát o sebe, věnovat se sobě. Paradoxní je, že jednou už jsem k tomuto závěru došla, situace byla ovšem takové, že jsem opět sklouzla ke svému workoholismu, který v rodinné firmě není jednoduché zvládnout. Ovšem vím, že nemohu podávat výkony a vkládat do práce a lidí kolem sebe energii, když ji sama mám málo..
Nezbývá než věřit, že příští rok už konečně dostanu rozum, konec konců, věk už na to snad i mám nebo ne?

Ráda bych se ale nakonec zeptala, měli jste i vy někdo podobné problémy? Srážku s blbcem? Vyčerpání? A jaký pro vás rok 2013 byl?








středa 13. listopadu 2013

Připadám si jako Kafka před Proměnou

Název příspěvku jsem si půjčili z písničky Midi Lidi Na co nesmíš zapomenout. A bohužel to tak skutečně je. Poslední dobou mám takový pocit bezvýchodnosti a absurdity. Děje se se mnou něco, co je pro mě samotnou nepochopitelné a logicky to není možné popsat. Je to pro mě asi jako druhá puberta, potácím se mezi stavy absolutního štěstí a totálního smutku. V mé hlavě se míchá tolik myšlenek, poznatků a pocitů, že to není možné popsat.
Tenhle stav mám zhruba rok. Takže by bylo celkem fajn, kdybychom s tímto pocitem oslavili společné roční výročí a pak už se nadobro rozlouřili. Ale člověk míní, život mění...

Poslední rok stál skutečně za prd. Vlastně si nemám na co ani stěžovat. Mám skvělého přítele, mám zázemí, skvělou práci i dostatek financí. Ale stejně se necítím dobře a neumím to definovat. Některé poznatky bych uměla popsat, ale rozhodně by nebylo fajn je posílat touto formou do éteru.

No a proč to píšu. Prostě doufám, že tímto článkem si dáme vale a všechno bude jako dřív (haha, to jsem ale naivní trubka). Ovšem dalším důvodem je, že se zkrátka potřebuji soustředit na něco jiného a vložit do něčeho jiného nejen svoje myšlenky, ale i svoji energii.

Ovšem jsem v začátku. Musím se dát dohromady, a to jak po stránce psychické, tak po stránce fyzické. Protože když mám smutek, tak jím...a jím a jím a jím. A podle toho to také vypadá. Respektive si připadám vzhledově asi jako Michelin.

Držte mi palce! Musím to dát! Prostě musím!

neděle 1. září 2013

Umím létat.... aneb návštěva ve Skydive areně

Musím se podělit o úžasný zážitek. Dnes se ze mě stal letec - amatér. Poprvé jsem byla ve větrném tunelu neboli Skydive areně. Celé to bylo tak, že jsem Tomášovi (přítel) darovala k minulým narozeninám poukázku na 3 minutový let. Čas utíkal a stále jsme měli jiné starosti než kdy vybereme poukaz. Blížil se konec jeho platnosti  (ano, tak je to u nás se všemi poukazy) a my jsme se rozhodli 1. září vyrazit. Tom s poukázkou, já jsem si let dokoupila. Let je nutné si předem zarezervovat.



Den předem jsme nakoukali několik videí a druhý den vyrazili namachrovaní s pocitem, že přece víme ,,vo co de". S sebou jsme si vzali pevné boty, tepláky a já gumičku do vlasů a hřeben. Přišli jsme o něco dříve, podepsali registraci a prohlášení o bezpečnosti, a zbylou půlhodinu do začátku strávili z druhé strany tunelu, kde je možné letce pozorovat. Během této půlhodiny nám kleslo sebevědomý na bod mrazu a my měli docela ,,slušný bobky", protože jsme viděli, že zase taková brnkačka to zřejmě nebude. Dokonce jsme viděli, jak lítají sami instruktoři (video na konci článku) a v tu chvíli jsme věděli, že jsme úplné nicky a budeme rádi, když se ve vzduchu udržíme. 

Šli jsme ve skupině 9 lidí, kde pro každého byl už předem určený letový čas, tři minuty byly rozdělené na dvě části. Skupinu si vzal na starosti sympatický instruktor Honza, který nám vysvětlil jak máme držet ruce, tělo (prohnuté - ano, konečně jsem zúročila svoje lekce jógy), hlavu a vzhledem k tomu, že v tunelu není nic slyšet, tak jak se dorozumívat rukama pomocí  různých symbolů. 

Potom jsme dostali kombinézy, helmy, brýle. Převlékli se v šatně a vyrazili k tunelu. Tunel je vysoký 14 m a široký 4,3 m, "foukat" tam může až rychlostí 270 km/hodinu. A to už je slušnej fičák. Před tunelem jsme dostali špunty do uší. Honza nám zkontrolovat helmy, kombinézy, brýle a šlo se na věc. Šla jsem první na řadu, padla jsem do tunelu a ucítila neuvěřitelný tlak. V tu chvíli jsme vlastně vůbec nevěděla na co se soustředit dřív, jestli na ruce, nohy, instruktora, hlavu nahoře (pořád mě lákalo koukat se do spodního ventilátoru) nebo na lidi v okolí. Mezitím čas ubíhal a minuta a půl byla pryč. Z tunelu jsem vylezla doslova úplně vyplesknutá. Dalo by se říct, že první část letu byla taková cvičná, kdy jsme se soustředili na polohu a zjišťovali jsme, jak se v tunelu vlastně chovat. Mám pocit, že opravdu záleží na každém pohybu a sebemenší odchylce těla. 


Tak tahle jsme lítali my.




Jakmile jsem se dostala k druhé části letu, byla jsem si už jistější. chvilku trvalo než mě zase instruktor upravil do správné polohy a několikrát se se mnou proletěl tunelem nahoru a dolů- woooooooooow to bylo něco. Fakt jsem lítala! Byl to mazec! Bohužel se o svoje pocity, kterých jste plni, nemůžete ihned podělit, protože  jestli něco slyšíte, tak je to jen a jen šum. 

Instruktor Honza nás nakonec nezapomněl pochválit. Udělal nám fotky a my si šli nadšení na recepci koupit DVD se záznamem z letu. Za DVD jsme dali 300 Kč (za zážitek nám to stálo) a byly tam obě naše videa i s hudbou a intrem. 
Co mě ovšem zamrzelo nebo spíš dopálilo bylo to, že na video jsme čekali hodinu! Paní recepční nám řekla ať se posadíme a že nás zavolá, jakmile bude DVD hotové. Jenže na nás zapomněla a začala to řešit, bohužel ne příliš intenzivně, až po naší proseděné půlhodince. Sice se nám několikrát omluvila, ale oscházela jsem se skřípajícími zuby a párou v uších.
V každém případě zážitek to pro mě byl obrovský a doufám, že budu mít možnost si létání vyzkoušet ještě minimálně jednou. 

A co vy? Šli byste se proletět? Nebo už jste lítali?

A bonus na závěr. Takhle létají profíci a je u toho slušný randál. :-)



Pokud byste potřebovali více informací, tak zde http://www.skydivearena.cz






pátek 5. července 2013

Název nevím...prostě páteční příspěvek.

Rozhodla jsem, že si sem jen tak něco napíšu aniž by se jednalo o něco konkrétního. Pro mě je to fajn, že se vypíšu, pro vás možná taky, troška méně náročného čtení o víkendu nikdy neuškodí.

Včera jsem se vrátila z dovolené v Řecku. Tentokrát jsem byla ostrově Lefkada. Už tam jsem se rozhodla, že o tom napíšu příspěvek (ale ne tenhle). Vytáčeli mě totiž ty pindy, co se píšou v turistických průvodcích. O tom, jak jsou některá místa krásný a je NUTNÝ je vidět. Užitečných informací málo a žene vás to jak ovci do hojně navštěvovaných turistických oblastí. Ble ble...ne a ne.... Zkrátka chystám upřímný cestopis. :-)

Takže díky včerejšímu návratu bylo spoustu vybalování. Kocour byl z našeho návratu doslova šílenej. To co předváděl nebylo mňoukání, ale řvaní. Nehnul se od nás nakonec ani na krok a několikrát nás poslintal (když je šťastný, tak slintá). V noci se po nás neustále válel a vypadal jako nejšťastnější kocour na světě. Je to fajn být mezi svými.

Ráno jsem se probudila tak unavená, že jsem ve skrytu duše uvažovala o tom, že by bylo fajn na tuto dovolenou navázat další dovolenou. Měla jsem totiž sen ve kterém jsme stěhovali nábytek. A to je prostě vždycky náročný, i když se vám o tom jenom zdá.  Ale nakonec jsem si dopřála ten luxus prodlouženého víkendu a dočítala knihu Slečny - o té také napíšu, je úžasná!



A pak - světe div se- jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Běhat neumím, takže to pro mě bylo nové dobrodružství. Našla jsem si na internetu nějaké články, oblékla se, nasadila sluchátka a vyběhla.

čtvrtek 13. června 2013

Knižní svět aneb vostuda píše blog....jednou za půl toku :-)

Ano, jak nad tím tak uvažuji, budu muset přejmenovat blog na "Vostuda píše blog". Půl roku jsem totiž nepřidala příspěvek. Možná by to i hodně čtenářek přilákalo. Ale pozor, to neznamená, že bych si na něj nevzpomněla. Vždycky když zažívám něco zajímavého, tak si říkám "o tom musím napsat". Jedna věc je, že buď nemám čas nebo mi nadšení do druhého dne nevydrží. A přeci jen přímo v takovém tom nadšení se to píše "samo". Pak třeba cestou z práce přemýšlím nad tím, jestli ten zážitek opravdu stojí za to, abych o něm referovala.

O čem bych chtěla ale určitě napsat je veletrh Svět knihy. Navštěvuji ho pravidelně každý rok a musím říct, že je to jeden z mála veletrhů, který neupadá a stále má velkou návštěvnost (kterou někdy pocítíte i na vlastní kůži a vzhledem k občas hodně "alternativním" návštěvníkům i na vlastní nos).

Letos se svět knihy konal v termínu 16. - 19. května 2013. A protože v rodině jsme dvě knihofilky (mamka a já), vydaly jsme se na veletrh spolu. Vzhledem k tomu, že máme zkušenosti už z předchozích let, vzali jsem si s sebou pojízdné tašky (ale ne ty kostičkované s kterými drandí někteří důchodci :-) ). Minulý rok jsme se totiž tahaly s tolika knížkami, že jsme nakonec obě byly nucené navštívit fyzioterapeutku. Zpětně je to celkem vtipné, ale tehdy nám do smíchu úplně nebylo.

A teď k samotnému veletrhu..

Tento rok bylo čestným hostem Slovensko, které mělo trefný slogan (Po)čítajte s námi.
Veletrh se pravidelně koná v Praze na Výstavišti, kde v pravém křídle je především odborná literatura, učebnice, mapy, cestopisy apod., prostřední část je věnována zahraničním zemím a jejich literatuře včetně zmíněného Slovenska. V levém křídle (to, které vyhořelo) najdete především nabídku jednotlivých nakladatelství. Ale není to vždy pravidlem. Např. velký stánek Albatrosu byl umístěn v pravém křídle.
Vždy potřebuji několik hodin, abych si těch pár uliček prošla. Kupuji nejprve to co mě zaujme, na závěr si nechávám to nejlepší -  oblíbená nakladatelství, pro mě je to nakladatelství Host.

Co jsme si koupila...




Co jsme si koupila vidíte na fotce. Nejvíc knížek jsem, jak jinak, koupila u nakladatelství Host, protože tam člověk zkrátka nemůže udělat chybu při výběru. Když jsme platila u pokladny, paní se mě opatrně zeptala, zda-li to není pro knihovnu.  Vlastně je, ale pro osobní...
Upřímně řečeno vím, že do knížek investuji hodně, ale někdo investuje do aut, jiný do hodinek, někdo do oblečení, další do bot. Já potřebuji knížky, a to fyzicky vonící a stojící v knihovně.
Ačkoliv je mi vždy, když si žádám o autogram celkem trapně (jsem vlastně celkem stydlivý tvor). Poprosila jsem o autogram Jiřího Hájíčka - autora knihy Rybí krev. Tuto knížku jsem si mimochodem vyhlédla už dávno, ovšem dostala jsem se k jejímu nákupu až po přečtení rozhovoru s Jiřím Hájíčkem v magazínu Pátek Lidových novin.

Rybí krev, Žítkovské bohyně od K. Tučkové (které mám dávno přečtené) a Jiří Hájíček.

Nebudu tady dělat divadlo, že čtu dnem i nocí. Když jsme v pracovním procesu, tak prostě na čtení moc času není a čtu spíš pracovní maily. Když už čtu doma, tak na zahradě naložená ve vodorovné poloze na houpačce, a to je čas, kdy je mi opravdu krásně. Většinu knížek přečtu u moře na dovolené. Občas se setkávám s lidmi, co říkají, že neví, co by 14 dní u moře dělali, je to "jen" ležení u moře. Říkávám "To je na čtení!" a ve skutečnosti si myslím "Na čtení je to....vy paka! Na čtení, ježíšmarjá chápete to?!"
Problém je, že od minulého roku zavedli max. hmotnost zavazadla 15 kg. Byla jsem nucena pořídit si Kindle. Ale ten prostě nevoní jako knížky a navíc ty e-knihy mi přijdou stále cenově dost nákladný. Výhodou, kterou bych na elektonické čtečce ocenila, by byla její voděoodolnost, abych si mohla číst ve vaně (papír krepatí), ale ještě jsem neměla odvahu to zkoušet. Většinou má tedy můj kufr váhu 15 kg a moje příruční zavazadlo 10 kg - táhnu v něm knížky. Je na mě celkem zajímavý pohled. Celou dobu při čekání na letišti chodím jak se skoliózou, protože jsem z té těžké kabely úplně ohnutá.

Co mě zaujalo...

Zaujal mě malý stánek, který prodával jen jeden titul, který se jmenoval "Slečny". Nejenže má kniha parádní vizáž a grafiku, ale obsah jistě také zaujme. Já jsme zatím do knížky jen nahlédla (ta je plánovaná k tomu moři), ale ve stručnosti...

"V Česku právě vychází umělecká kniha Slečny. Jedná se o završení ambiciózního projektu mapujícího fenomén neprovdaných žen skrze rukodělnou publikaci bohatou na dokumentární fotografie. Za těmi stojí česká fotografka Dita Pepe. Intimní životní příběhy žen sepsala novinářka Barbora Baronová."
Citace z DesignMagazin.cz, autor Tomáš Holý, článek ze 5.5.2012



Hodně mě podobné knížky zajímají. Velmi ráda totiž nahlížím do životů ostatních. V běžném životě to příliš neumím, nechci být za tu zvědavou, ale o to víc o lidských příbězích čtu. Vzhledem k tomu, že ze mě bude asi také na doživotí "slečna", tak na tuhle knížku se zkrátka hodně těším. Autorka knihy byla velmi milá a knížku mi dokonce podepsala


Tradičním autorem na Světu knihy byl i polský spisovatel, který o sobě říká, že je "čechofil" Mariusz Sczygiel, který také patří mezi mé oblíbené autory. Četla jsem od něj vše, nejoblíbenější ale u mě zůstává Gottland a Udělej si ráj.


A co říct na závěr? Čtěte, protože to co máte v hlavně vám nikdo nevezme!

A propos... co jste si naposledy za knížky koupili vy? Co jste naposledy přečetli? A čtete vůbec?
Budu se těšit na vaše komentáře!

Snad nebudete čekat na další příspěvek půl roku. :-)

Pěkné léto přeje Tkanička!

neděle 6. ledna 2013

Utrácíte víc za knížky nebo za oblečení?

Utrácení mě trápí a trápilo vždycky. Kluci mi asi rozumět nebudou, ale znáte ten pocit, že vidíte nějaký parádní kousek a NUTNĚ ho potřebujete? Tak ten se mi zaplaťpánbůh podařilo eliminovat. Říkám si vždy, že když budu máte ten pocit i zítra, vrátím se pro něj. A když ne, kašlu na to. A opravdu tato metoda funguje, protože zatím jsem se vrátila jen pro jednu věc, ale ta už byla vyprodaná. :-)

Nicméně, nic není tak jednoduché a mojí ,,utrácecí" alternativou se staly knížky. Je to sice šlechetnější parketa, ale je zase prostorově náročnější. Doma už máme tolik knížek, že není kde je skladovat. Dokonce ani Kindle nepomohl. Jednak se mi elektronické knížky zdají stále drahé a zkrátka elektonika nevoní a nešustí po papíru. Beru si ho pouze na cesty.

Knížky pro mě představují útěk do jiného světa. Svět do kterého mohu jen nahlédnout  a zase se vrátit zpět nebo přeskočit jinam, když se mi tam nelíbí. Je to moje volba, jestli si vyberu psychologické drama nebo komedii.
Já si vybírám knížky intuitivně. Ovšem každou přečtenou knížku hodnotím na kosmas.cz, kde si často knížky kupuji ve větším množství nebo v Databázi knih na http://www.databazeknih.cz/
Hodně mě mrzí, pokud mi někdo řekne, že ,,čtení považuje za naprosto nudnou a nezábavnou činnost". a bohužel mám pocit, že u mladší generace je tahle věta stále častější. A i to o něčem vypovídá.

Tady je pár ukázek, co jsem v posledním měsíci koupila: